Vážení čtenáři, pokud sledujete náš časopis pravidelně, určitě jste v dubnovém vydání zaznamenali, že jsme navštívili několik lakoven. Jednou z nich byla i lakovna v Praze – Bosch Car Service – Jíša autoservis. Při její návštěvě jsme měli možnost setkat se a popovídat si s jejím zakladatelem a jednatelem Josefem Jíšou. Zkrácenou verzi rozhovoru si můžete v rámci rubriky Liga úspěšných přečíst v tomto článku. Kompletní verze je k dispozici ve formě podcastu.
Poslechněte si podcast s Josefem Jíšou.
Jak jste se vůbec do tohoto oboru dostal? Je to dané třeba historicky po předcích?
To se musím posunout hluboko do historie. Je pravda, že v jedné naší rodinné větvi nám v roce 1509 Vladislav Jagellonský podepsal smlouvy týkající se práva těžby dřeva v křivoklátských lesích a provozování staré a nové hutě. V roce 1602 další příbuzný koupil huť v Komárově, která funguje do dneška. Tím chci říct, že technický odkaz v našem rodu nějakým způsobem máme a je mezi námi i spousta techniků.
To je velmi zajímavá historie vašeho rodu, kterou vlastně dneska píšete i vy. Když se vrátíme třeba do vašeho dětství, na co si vzpomínáte?
My jsme měli s bratrem obrovské štěstí, že nás vychovával děda, který byl truhlář a navíc multioborový. To znamená, že když bylo potřeba cokoli udělat, třeba zámečnické práce, spočítat si převody strojů, aby si je mohl sám vyrobit, všechno uměl a nějakým způsobem nás to učil. Vzpomínám si, že když jsem se vrátil někdy v první třídě ze školy, šel jsem do dílny, kde děda opravoval komodu intarzovanou perletí ze 17. století. Měl otevřenou skříňku s perletěmi a říkal: Jakou tam dáme perleť – barevnost, hedvábnost, strukturu? To, co tady chybí, musíme doplnit, ale musíme to udělat tak, aby nikdo nepoznal, že to bylo opravované. Když to někdo pozná, je to špatná práce. Vlastně jsme byli vychováváni v trojgenerační výchově, kdy nás babička s dědou vychovávali a rodiče živili, tak jak to od nepaměti bylo. Tím jsme s bratrem navnímali takové to řemeslné „obvyklo“, předávané z generace na generaci. Děda nicméně celý život říkával: výroba, výroba, výroba.
Je vidět, že vaše mládí bylo velmi zajímavé. Když se přeneseme o něco později: co třeba počátky vašeho podnikání, jak to všechno vznikalo?
V roce 1990 jsem založil živnost. V únoru 1991 jsem se tak říkajíc udělal sám pro sebe, fungoval jsem v garáži o 30 m2. První měsíc jsem byl sám, čtvrtý měsíc už jsme byli čtyři. Mezitím nám vrátili zabavený rodinný majetek, což byly převážně dílenské prostory Kolčavka, které jsme museli opravovat. Nakonec jsme 4. dubna 1992 otvírali.
A ještě před revolucí jste dělal co?
Průmyslovku, potom nějaký čas vysokou školu. Během studia jsem ale zjistil, že mě zdržuje od aut, a proto jsem studium ukončil. Potom jsem šel na vojnu a měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem byl na přistávacím radaru v Pardubicích, kde byla Tesla, výzkumný ústav. Ten nám k radaru tehdy přiřadil první primitivní počítač. Tam jsem se naučil spoustu věcí z elektriky a začátku používání počítačů. Následně jsem pracoval u silničních a vodohospodářských staveb, kde jsem měl na starosti stavební stroje, které byly většinou zahraniční výroby. Jenže na opravy nebyly peníze. Proto jsme si museli vždy pomoct a náhradní díly si sami vyrábět.
Ještě před revolucí v roce 1989 jsem dostal na starost technický stav náklaďáků a k tomu pár osobáků, nějakých sto padesát aut celkově. No a tam jsem si vytvořil systém oprav, protože se mi vůbec nelíbilo, jak jsou ta auta servisována. Najel jsem na úplně jiný systém oprav nákladních aut, než bylo v té době obvyklé, takové to vytloukání klínu klínem. Začali jsme s pravidelnou údržbou. Vyměnili jsme olej a vše, co bylo potřeba opravit, jsme opravili, aby auta jezdila bez problémů do další výměny olejů. Tenhle systém jsem pak přinesl i na osobní vozy.
„Dělej svoje řemeslo co nejlépe, dělej lidem, co jim na očích uvidíš, ostatní přijde samo…“
Josef Jíša, 1906–1984
Při takovém rozmachu servisních služeb je organizace velmi náročná. Jak jste to vy pociťoval při vedení firmy?
Je to tady, začínáme v roce 1992. Přibližně po týdnu jsem si říkal, že je to šílené, že to není možné organizačně a informačně postihnout. Žena mi tehdy říkala, vzpomeň si, když jsi byl v nemocnici na Bulovce, jak to fungovalo u vizit. Jaký je rozdíl mezi pacientem a autem? Ne zase tak velký. Takže v servisu chodíme každé ráno na „vizity“ a kluci na ně chodí i večer. Při tom probíráme, jak jsme na tom s náhradními díly, kdo co řekl zákazníkovi, jestli je nějaký technický problém atd. Když tohle denně ráno uděláte, zabere vám to tak čtvrt hodiny, ale výrazně se sníží pravděpodobnost, že někdo na něco zapomene. Prostě takovýto systém je neuvěřitelně efektivní, ale nevím o nikom jiném, kdo by jej využíval, kromě nás. Tyto „vizity“ jsou ukázkou toho, jak zdravotnictví a nemocnice mohou ovlivnit fungování třeba autoservisu, i když se zdá, že je to na hony vzdálené. A také je to, podle mě, absolutní základ dobré komunikace.
Když je autoservisní činnost takhle komplexní, jak vy pohlížíte na servis vozidel?
Když jsme začínali, snili jsme o úplně jiném systému údržby aut. Spočívá v tom, že auto beru v podstatě jako celek, což znamená, že když se dělá údržba auta, dělá se vždy údržba celku. Každé auto totiž žije jiným životem, zažívá jiné podmínky provozu. Automobilka třeba říká: musíš v těchto kilometrech vyměnit rozvody. Když při tom zjistíte, že rosí vodní pumpa, musí se opravit také. Já sám jsem zastáncem poprodejního servisu, třeba v 5 000 km (pokud s tím zákazník souhlasí), protože se na každém autě najde něco: nesedí geometrie nebo se vyplaví špona z motoru, na což se zapomíná. Dnes je moderní dělat první servis až ve 30 000 km, další v 60 000 a tak dále, a to se na životnosti auta podepíše. Také doporučuji udělat servis, který je zhruba měsíc před ukončením záruky. Sepíšeme všechny závady na autě, napíchneme diagnostiku a eventuálně odvezeme auto v rámci záruky do značkového servisu na záruční opravu. Vlastně jde o spolupráci nezávislých servisů se servisy značkovými, což je „symbióza“, bez níž to nejde.
Několikrát jste již zmínil, že je pro vás důležitá výroba, stejně jako servis a související služby. Koneckonců to vám vštěpoval i děda.
Protože děda říkal: výroba, výroba, výroba, tak ta začala tím, že přišel šéf ze společnosti Junkers v České republice a potřeboval postavit předváděcí auto na kotle, ale s funkčním kotlem. To byla tehdy hozená rukavice a my jsme auto úspěšně přestavěli. Brzy nato jsme začali dělat další přestavby, třeba pro policii, hasiče, foodtrucky atd. Nakonec z toho vznikla samostatná divize, která úspěšně funguje. Je to něco, co mě prostě baví, protože tam se propojují auta s dalšími řemesly. V podstatě je to multioborová práce tak, jak to uměl děda. Později jsme zaměstnali i zedníka, protože je třeba každou chvíli něco zazdít nebo někde natáhnout plot; zároveň je schopný fungovat i v jiných oborech. Mám i svého truhláře, instalatéra, elektrikáře a autoklempíře, který je zároveň vyučený zámečník. Zkrátka lidi podobně multioborové, jako byl děda.
Hodně firem, které vznikaly v takzvaných devadesátkách, řeší generační obměnu. To znamená, jestli děti budou pokračovat ve šlépějích svých rodičů, či nikoliv. Jak to máte vy?
Já mám tu výhodu, že mám dva kluky. Jelikož mezi mé koníčky patří zemědělství a stavařina, mladší syn má stavební průmyslovku. Když odmaturoval, oznámil mi, že se chce věnovat práci na statku, kde má v současné době asi třicet krav atd. Druhý syn mi už od třinácti let začal pomáhat v servisu, pak vystudoval mladoboleslavskou průmyslovku, potom jindřichohradeckou fakultu Vysoké školy ekonomické. Když byl v posledním ročníku, vyučil se navíc automechanikem. Nakonec šel studovat na univerzitu v Cambridgi, a to obor manufakturní a malosériová výroba, což se přesně hodí na naši činnost. Když končil v Cambridgi, dostal výbornou nabídku od nadnárodní firmy, aby k nim šel pracovat. On se ale rozhodl, že bude pokračovat v rozvíjení naší rodinné firmy, což mě moc potěšilo.
A jaké máte plány do budoucna, kam se budete rozvíjet?
Začínáme stavět nové sídlo, kde bude vše pohromadě, protože mám koupený pozemek, kde vznikne v bývalém PAL ve Kbelích nová velká hala firmy. Jsem rád, že je to brownfield a že se nemusí zastavovat orná půda. Doufám, že za rok a půl už budeme přestěhovaní. Bude tam klempírna, lakovna, autoservis, pneuservis i servis na motorky, stejně jako velká zámečnická dílna a prostor pro přestavby aut i moderní truhlárna.
Dostali jsme se k závěru. Máte nějaké poselství nebo životní zkušenosti, které byste chtěl předat našim čtenářům?
Život byl a je ke mně velmi štědrý. Mám kolem sebe úžasné lidi, kteří dnes umějí ve svém oboru víc než já, i když jsem je vše zpočátku učil. To je právě to, co nás posouvá nahoru. Velkou výhodu vidím také v tom, že jsme sice „malá“ ryba, ale žijeme v symbióze s těmi velkými, protože jsme jim ku prospěchu. Myslím, že to je obrovská přednost malých soukromých firem. Pokud si toto uvědomíme, máme šanci fungovat dobře.
Děkujeme za rozhovor.
ZDE si můžete stáhnout tento článek v PDF.
Tento článek najdete v časopisu AutoEXPERT, vydání č. 5/2024.
