Vážení čtenáři, v minulém vydání jsme vás zavedli do moderní lakovny v Brandýse nad Labem – do společnosti Auto Kout Centrum, spol. s r.o. Během návštěvy jsme si popovídali se zakladatelem společnosti Miroslavem Koutem. Ze setkání vznikl rozhovor, který vám přinášíme v tomto článku.
Poslechněte si audioverzi rozhovoru:
Co vás přivedlo k tomuto oboru?
Auta mě provázela odmala. Maturoval jsem jako strojař, pak jsem se vyučil a nastoupil do konstrukce ve zkušebně naftových motorů v Malešicích. Auta mě vždycky lákala – a hlavně můj táta mě k nim vedl. Společně jsme je i opravovali.
Tenkrát jsem pracoval v Drupolu Praha, kde jsme opravovali trabanty. Zajímavé bylo, že za opravy trabantů byly tehdy lepší peníze než např. za opravy mercedesů. Nastoupil jsem jako mechanik a karosář – i když jsem se karosařině nikdy nevyučil, brzy jsem se od kolegů všechno naučil.
V roce 1990 začaly mít státní podniky potíže, dal jsem tedy výpověď a pustil se do opravování aut doma v garáži ve Vinoři. To byl začátek mého podnikání. Brzy se ke mně přidal švagr, a protože práce přibývalo, našli jsme si větší prostory – bývalý statek v Přezleticích.
Tam jsme v roce 1991 založili firmu KOBA, spol. s r. o., (Kout – Balada) a začali opravovat auta dovážená ze zahraničí. Byli jsme dokonce první v republice, kdo měl rovnací rám Celette i s přípravky.
Kdy jste se dostal k prodeji nových aut?
Postupně jsme začali přemýšlet o zastoupení některé značky. Protože jsme nejvíce pracovali s vozy značky Peugeot, zkusili jsme oslovit ji – ale bez zájmu z její strany. Pak jsme se obrátili na importéra značky Renault a její obchodní ředitel nás velmi brzy navštívil. Kvalita a rozsah našich oprav i naše zkušenosti ho přesvědčily a už za měsíc jsme získali oficiální zastoupení pro prodej a servis vozů Renault v Přezleticích.
Na požadavek importéra jsme v roce 1996 pro značku Renault vybudovali nový areál (obr. 1) v Brandýse nad Labem.
Jak pokračovala vaše další cesta?
V rámci nových investic jsme postavili další malou prodejnu pro značku Dacia, která se tehdy teprve začínala prosazovat na trhu. My jsme jí věřili – a bylo to dobře, protože dnes je tato značka úplně top. Dalším krokem bylo vybudování nové lakovny a karosárny, protože doposud jsme využívali lakovnu v Sadské. Poté jsme postavili větší budovu pro Dacii a následně zcela novou budovu pro Hyundai v areálu naproti (obr. 2). K tomu jsme rozjeli i aktivitu s ojetými vozy. Nejde jen o samotný autobazar – nabízíme prověřená a kvalitní auta, protože vše máme napojené na servis. Dnes k nám jezdí zákazníci z celé republiky, někteří přijedou třeba až z Ostravy vlakem. Ke všem autům přidáváme naše balíčky, aby zákazníci dostali něco navíc oproti jiným prodejcům. Měsíčně prodáme 120 až 130 vozidel – značky Dacia, Renault, Hyundai a bazarová auta.
Pro tak vysoký prodej je nutná rozsáhlá klientela. Jak se vám ji daří získávat?
Dá se říct, že máme několik tisíc, možná až deset tisíc věrných klientů, z nichž mnozí jsou s námi už 25–30 let. Někteří odešli k jiným značkám, ale spousta se k nám vrátila díky kvalitě a reputaci našeho servisu – právě to je u nás drží. K dispozici máme i naši kavárnu s občerstvením (obr. 3), kde si zákazníci mohou pohodlně počkat na dokončení menších oprav.
Nabízíme také pick-up servis, díky němuž zákazník nemusí ani jezdit. Zakládáme si na tom, že jsme rodinná firma a oproti velkým servisům si u nás každý zákazník užije osobní přístup. Když někdo přijde později, vždy počkáme – tak to u nás funguje.
Obsloužit tolik zákazníků určitě není jednoduché. Kolik máte zaměstnanců?
Během 34 let, co naše společnost funguje, se mi podařilo vybudovat tým 65 zaměstnanců s minimální fluktuací. Každý z nich má jasně definované úkoly a podmínky, které podporují nejen spravedlivé ohodnocení, ale i seriózní a rodinný přístup. Nevnímám své zaměstnance jen jako kolegy, ale jako součást širší „rodiny“. Všichni táhnou za jeden provaz, komunikují a spolupracují napříč generacemi – a to je klíčové pro dobré vztahy na pracovišti.
V současné době je stále náročnější najít kvalitní a loajální zaměstnance. Kde je hledáte?
Nové kolegy, zejména mechaniky, získáváme i z řad učňů. Například letos jich u nás pracuje sedm. Střídají se po dvou až třech, kdy je naši zkušení mechanici zaučují nejen na běžné servisní práce, ale i na specializace konkrétní značky. Aktuálně u nás máme jednoho z nich, který úspěšně dokončil školu a hned nastoupil k nám do týmu.
V úvodu jste vyprávěl svůj příběh – jak společnost vznikla a jak se rozvíjela. To vše samozřejmě stojí na dobrém vedení. Máte někoho, kdo bude pokračovat?
Díky svým pracovitým synům se generační obměny nebojím. Můj starší syn Filip (obr. 4) nastoupil hned po maturitě – a zároveň se stal spolumajitelem. Díky němu jsem na vedení firmy nikdy nebyl sám. Filip se výrazně zasloužil o další rozvoj společnosti a dnes ji vlastně řídí. Postupně jsem se naučil delegovat úkoly, i když jsem dříve chtěl být u všeho osobně. Letos mi je 73 a pořád pracuju rukama mezi lidmi, stejně jako kdysi můj táta. Pomáhá mi i mladší syn Adam, který se navíc věnuje i závodění. Bez jejich podpory bych to nikdy nezvládl.
Vaši synové, stejně jako vy, to nemají jednoduché, ale je vidět, že máte zdatné pokračovatele. O Filipovi jste už mluvil, jak to má Adam se závoděním?
Adam závodí už od šesti let a dnes je mu 35 let (obr. 5). Začínal na motokárách a získával zkušenosti v italském mistrovství. Následně přešel do formulí u pana Křenka, kde se v roce 2005 stal nejmladším – patnáctiletým – mistrem republiky. V 18 letech jezdil evropský seriál Eurocup Formula Renault 2.0, kde startovali všichni budoucí piloti formule 1, a soupeřil například s Ricciardem nebo Bottasem. Tři roky se v této náročné konkurenci pravidelně umísťoval v první desítce.
Další postup do F1 byl již finančně náročný. Adam tak pokračoval v závodění s Milanem Šimákem, majitelem týmu MS Kart. Zúčastnil se mistrovství Evropy CIK-FIA superkartů, kde se v letech 2015 a 2016 stal šampionem a trojnásobným vicemistrem Evropy. Po období covidu, kdy se nezávodilo, přišla nabídka od pana Křenka jezdit za tým Hyundai Janík Motorsport s vozem Hyundai Elantra N TCR, jedním z nejúspěšnějších vozů své třídy od premiéry v roce 2021. Adam hned začal sbírat výsledky – v roce 2023 dojel třetí, v roce 2024 byl celkově druhý a letos bojuje o titul. Navíc nyní v týmu trénuje a předává zkušenosti mladším jezdcům, kteří startují v závodech.
Před chvílí jste popisoval, že stále aktivně pracujete. Máte přesto čas na nějaký relax nebo koníčky?
Nikdy jsem sám nezávodil, ale v mládí jsem měl sen jezdit s trabantem závody do vrchu. Tehdy na to nebyly peníze, a tak jsem si ten sen částečně splnil až později – závoděním svého syna Adama, se kterým na závody jezdím, a na začátku jsem mu dokonce dělal mechanika.
Mám vlastně dva velké koníčky – závodění a veterány. U veteránů se mi hodí zkušenosti s auty, protože jsem na nich pracoval už od dětství s tátou. Pomáhají mi i dva mechanici, kteří jsou se mnou už 30 let. K veteránům jsem se dostal už v roce 1996, kdy mi kamarád přivezl totální vrak renaulta z roku 1934 (obr. 6). Renovaci začal můj táta a já se postupně zapojil – a bylo jasno, stalo se to mou vášní.
Renault má řadu historických modelů a několik z nich prošlo mýma rukama. Nejenže je renovuji, ale také s nimi jezdím. Tento koníček mi pomohl i v nejtěžší životní chvíli – před šesti lety, kdy jsem byl onkologicky nemocný. V té době jsem koupil Renault Alpine 110 a kompletně ho zrenovoval. Práce na něm mi pomohla nejen fyzicky, ale i psychicky – a byla součástí mého uzdravení.
Dlouho jsem dělal výhradně vozy Renault, ale nyní se věnuji renovaci Tatry 603 (obr. 7), nádherného českého osmiválce. Moji synové mě v tom plně podporují – Adam se pustil i do renovace motorek a nedávno dokončil Renault Estafette, malý mikrobus, známý z francouzských filmů, ze kterého vyskakovali četníci.
Poslední otázka: máte pro čtenáře nějaké životní zkušenosti nebo motto, které byste jim chtěl sdělit?
Moje krédo zní: Auto prodá každý, ale svědomitě ho opraví jen málokdo. Věřím v kvalitu, a právě ta je základem věrnosti našich klientů.
Říkávám také, že nelze sedět na místě – musíte jít neustále dopředu, protože stagnující firma je na špatné cestě.
A nakonec mám ještě svého třetího koníčka – svou práci. Dělám ji rád a přeji si, aby to tak měli i ostatní. Aby jejich práce nebyla jen způsobem, jak si vydělat peníze, ale aby je skutečně bavila a naplňovala.
ZDE si můžete stáhnout tento článek v PDF.
Tento článek najdete v časopisu AutoEXPERT, vydání č. 9/2025.
