Autolakýrník – příručka výuky a pro specialisty povrchových úprav vozidel je publikací, která na našem trhu citelně chyběla déle než 60 let. Je nejrozsáhlejším dílem tohoto druhu od roku 1959 a prezentuje v obecné rovině problematiku povrchových úprav vozidel ve všech souvislostech – historických, technologických, ekonomických a legislativních. Přinášíme vám krátkou anotaci této knihy a rozhovor s jejím autorem Miloslavem Košťálem.
Publikace je vhodná pro širokou obec zájemců – studenty a pedagogy škol (učňovských, středních a vysokých), lektory a účastníky teoretických a praktických školení, knihovny (veřejné, školní, firemní), redaktory odborných časopisů a serverů, překladatele technických dokumentů, pracovníky PR, soudní znalce, specialisty importérů a distributorů (vozidel, materiálů a technologií autolaků), řídící a ostatní pracovníky výrobních i opravárenských autolakoven, amatérské lakýrníky, jakož i tzv. veteránisty. Na její přípravě se podílely desítky tuzemských i zahraničních odborníků a institucí. Je doplněna názornými obrázky a rejstříkem.
Odbyt od března 2024 zajišťuje vydavatel na webových stránkách www.bucan.cz za cenu 599 Kč.
Slovo autora – rozhovor
Autor Miloslav Košťál je odborné lakařské veřejnosti známý. Položili jsme mu několik otázek:
Kdy jste knihu začal psát a jak dlouho vám její příprava trvala? Jaká byla vaše motivace připravit takto ucelený materiál?
Začnu z opačné strany. Když jsem po roce 1990 v oboru autoopravárenského lakování začínal, mnoho jsem o něm nevěděl. Proto jsem se ptal tuzemských i zahraničních lakýrníků a předváděcích techniků a sledoval je při práci. Měli různé a mnohdy protichůdné názory a každý byl přesvědčen o své pravdě. Proto jsem se začal propracovávat k podstatě, a to přímo u zdrojů (výrobců nátěrových hmot a jejich techniků, technologů a koloristů). Chtěl jsem se v problematice orientovat sám, abych pak mohl sám rekvalifikovat pracovníky ve své firmě a sjednotit jejich interpretace pro odběratele.
Proto jsem začal zpracovávat interní firemní školicí texty. Pak jsem zjistil, že poslední učebnice pro tento obor byla vydána v roce 1959 a že učební obor autolakýrník byl v 70. letech sloučen s oborem lakýrník. Obnoven byl až od školního roku 2011–12 a následně byl spuštěn i systém Národní soustavy kvalifikací. Chyběla však učebnice, a tak vznikla myšlenka zpracovat a vydat ji – nejenom pro výuku na školách, ale také pro praxi autolakoven. To se povedlo v roce 2004, kdy vyšla kniha Autolakýrník – úvod do problematiky, ale z omezeného času na realizaci vyplynuly chyby.
Proto jsem dospěl k rozhodnutí, že zpracuji podrobnější knihu jako ucelený komplet (ve všech souvislostech). Až v roce 2018 se vyřešilo financování a začal jsem na druhé knize pracovat. V podstatě to znamenalo tři roky intenzivní práce, ale vzhledem k určitým problémům byla kniha vydána až letos. Nese název Autolakýrník – příručka výuky a pro specialisty povrchových úprav vozidel. Je to moje celoživotní dílo, do něhož jsem promítl 45leté zkušenosti ze svých tří předchozích oborů, veškerých studií a školení. Vedle spoluautora a grafika se na něm podílela také řada zahraničních a tuzemských spolupracovníků: od teoretiků k praktikům. Poděkování patří všem a v neposlední řadě také vydavateli, který vše zafinancoval; jsem rád, že mi umožnil obsah formulovat v obecné, nikoliv tedy komerční rovině.
Jaká je podle vás úroveň odborných znalostí odborníků v autoopravárenské branži v České republice a na Slovensku? Máte srovnání i s okolními zeměmi?
Úroveň odborných znalostí se postupně zlepšuje a doufám, že k jejich prohloubení přispěje i zmíněná nová publikace, která propojuje teorii s praxí a bude nabízena i na Slovensku. Doufám, že se to projeví i zpětnou reakcí čtenářů; budu rád za kritické připomínky, které bych mohl zapracovat do případného dalšího vydání.
Lakýrníci obecně mají někdy tendenci improvizovat tam, kde to není namístě, a vystavují se tak riziku reklamací. Na Slovensku jsem už delší dobu nebyl, ale v minulosti jsem tam poznal řadu šikovných lakýrníků. Myslím, že znalosti Čechů a Slováků jsou srovnatelné.
V západní Evropě, kde nebyla přerušena kontinuita vývoje společnosti a navštívil jsem zde řadu autolakoven, je úroveň převážně vysoká. I když školský systém se leckdy liší. Například v Rakousku je učební obor Autolakýrník sloučen s oborem Klempíř, v západní části Německa po dokončení učilišť je závěrečná zkouška se získáním výučního listu možná až po absolvování roční (jakési tovaryšské) praxe. Ve Švédsku existuje – vedle státních – i elitní soukromá škola.
Vy působíte v oblasti autoopravárenského lakování už dlouho. Jak se za tu dobu branže změnila?
Od roku 1990, kdy se převážně ještě používaly staré materiály a technologie, už všechny autolakovny postupně aplikují nové znalosti, lakýrníci získali rutinu v používání nových technologií a naučili se ve větší míře používat ochranné pomůcky. Zlepšila se vybavenost autolakoven. Hlavní zásluhu na tom mají výrobci a distributoři nátěrových hmot a vybavení autolakoven, kteří po celou dobu zdarma organizovali zahraniční a tuzemská školení nejenom pro autolakýrníky, ale i pro technology a vedoucí pracovníky.
Souběžně rostla i úroveň vybavenosti a výuky škol i díky obnovení samostatného oboru autolakýrník, na kterém se podílely pilotní odborné školy, asociace, instituce, některé firmy a jednotlivci. Pomáhá tomu i zavedený systém získávání kvalifikací NÚV (pro přípraváře a finální autolakýrníky) a zvyšování motivace mladých prostřednictvím mistrovství ČR (částečně i česko-slovenských), která se konají od roku 1995.
Oblast lakování se potýká s chronickým nedostatkem pracovníků, mezi mladými lidmi o profesi lakýrníka není velký zájem. Často sami rodiče mladých lidí nechtějí, aby se jejich děti této oblasti věnovaly, protože mají představu, že je to zdravotně riziková profese. Co byste jim vzkázal?
Je škoda, že se dostatečně nedaří obnovovat zájem o řemesla. Čechy po staletí charakterizovala jejich řemeslná zručnost, kombinovaná s improvizační schopností. Doufám, že rodiče postupně pochopí, že představa mít národ plný (schopných) manažerů a úředníků je iluzí. Podle mého názoru má pro společnost vyšší hodnotu dobrý řemeslník než méně schopný absolvent se středo- či vysokoškolským vzděláním.
Myslím, že by se rodiče se svými dětmi měli podívat do lakoven, které dokázaly zavést dobře zorganizované a čisté provozy, v nichž je hygiena práce zajištěna profesionálním vybavením, zajišťujícím dostatečnou výměnu vzduchu, odsávání pevných a aerosolových částic, a účinnými ochrannými pomůckami, eliminujícími riziko vnikání škodlivých látek do organismu lakýrníků. Tam by možná objevili kouzlo tohoto špičkového oboru, který tvoří „kabát“ vozidel, a pochopili by, že profese autolakýrníka je čistým a elitním řemeslem.
Jak se podle vás bude oblast autoopravárenského lakování vyvíjet do budoucna?
Mám takový pocit, že technologická úroveň dospěla do takového stadia, že základní materiály a postupy se budou upravovat už jen nepatrně. Více se asi bude vyvíjet ve velkosériových povrchových úpravách, méně v opravárenských. Mnohé „novinky“, které někteří výrobci pod svými různými obchodními názvy uvádějí na trh, jsou leckdy u výrobců prémiových známé po desetiletí. Základní principy materiálů a postupů povrchových úprav jsou známé po staletí – to v knize dokumentuje kapitola Historie povrchových úprav vozidel..
Vrátím se ke knize – ta je pořád nadčasová, mj. i tím, že se zabývá vazbami a ekvivalenty mezi průmyslovými a opravárenskými povrchovými úpravami. Aby bylo možné přesně a srozumitelně popsat veškeré aspekty tohoto fenomenálního oboru, vyžádalo si to vytvoření doplňků k terminologii, kolem níž se vede po léta řada náruživých diskusí. Jsem rád, že se je podařilo implementovat i do systému získávání kvalifikací.
Tento článek najdete v časopisu AutoEXPERT vydání č. 4/2024.
